Nejčastější problémy mimořádně nadaných dětí ve škole

1. Grafomotorika

Mezi typické projevy nadaných dětí patří brzký začátek mluvení, čtení a s tím spojeného psaní. Tyto děti si ve velmi časném věku odvozují písmena na základě čteného textu, zkouší je psát, nebo zprvu spíše kopírovat. Jejich celkový písemný (resp. grafomotorický) projev však zaostává za projevem verbálním. To může být způsobeno nepravidelným vývojem, ale zejména skutečností, že jemná motorika, senzomotorické schopnosti a koordinace oko – ruka jsou ovlivněny dozráváním centrální nervové soustavy, které se uskutečňuje kolem šestého roku života. Jemná motorika se vyvíjí dokonce až do dvanáctého roku života. To, že některé nadané děti píší již v předškolním věku (nebo se o to pokoušejí), v praxi často způsobuje potíže po nástupu do školy. Jde zejména o nesprávné držení psací potřeby. Děti, rodiče i vyučující musejí vynaložit mnoho energie na odnaučení zafixovanému způsobu držení. U některých dětí se to nemusí podařit vůbec. Od útlého věku dítěte je proto důležité dbát na správné držení psacích potřeb a uvolňování ruky speciálními cviky.

2. Problémové projevy ve výuce

Mnohé potíže se často objeví až ve školním prostředí. Dříve nemusely být identifikovány. Způsobení některých problémových projevů může zapříčinit asynchronní vývoj nadaných dětí, jejich specifické charakteristiky nebo nesprávný přístup ve výchovně-vzdělávacím procesu.

Perfekcionismus

Nadaní žáci mají tendenci usilovat o bezchybnost a jsou velmi ctižádostivé. Jejich školní výkony mohou být výborné, pokud však nepřekročí hranici, kterou si vnitřně (i když částečně i srovnáváním s ostatními) stanovily, pociťují nespokojenost a jejich reakce mohou být neadekvátní – sebeobviňování, výbuchy zlosti, křičení apod.

Tzv. „denní snění“

Pokud se žákům zdá učivo příliš snadné, nebo je nezaujme, vypouští dění kolem sebe a působí apaticky. Je to často způsobeno neadekvátní motivací a nedostatečným zapojením do výuky.

Supersenzitivita

Některé nadané děti mají posunuté hranice vnímání určitých podnětů z okolí. Mohou reagovat velmi nečekaně např. na hladinu hluku, světla, ale i na řeč. Dětem to způsobuje především problémy v kolektivu.

Sociální kontakty

Pokud se zaměříme na sociální oblast, většina problémů vyvstává ve vztahu s vrstevníky, protože nadané děti vyhledávají ke komunikaci raději starší nebo dospělé jedince a jejich spolužáci je následně mohou odmítat a vyčleňovat z kolektivu. Vyplývá to z charakteristiky nadaných dětí – jejich intelektové zájmy jsou jiné než zájmy spolužáků ve škole, což často způsobuje konflikty. Nadané děti můžeme z pohledu chování v kolektivu rozdělit do dvou protichůdných skupin – buď vystupují jako silné osobnosti, které by rády všechno vedly a organizovaly, nebo naopak jako velmi introvertní jedinci, neochotní spolupracovat, či cokoliv s ostatními sdílet.

Hyperaktivita

Hyperaktivita se může projevovat v oblasti motorické (rytmické pohyby, neklidné sezení, manipulace s předměty apod.), verbální (vykřikování, skákání do řeči) a velice často v kombinaci obou zmíněných oblastí. Může souviset s poruchou pozornosti (ADHD), ale často vzniká i při nedostatečně podnětném způsobu výuky, který způsobí, že se dítě nudí. Dítě se projevuje většinou velmi hlučně, vykřikuje, vyrušuje ostatní při práci, má neustálé dotazy, poznámky apod. V dětské populaci je odhadován 3 – 10% výskyt hyperaktivity, u chlapců je mnohem častější než u děvčat. Ve skupině nadaných dětí je uváděn dokonce 9,5% výskyt této poruchy.

3. Dvakrát výjimeční („twice exceptional“) nadaní

Do této specifické skupiny se řadí děti, které jsou nadané, ale zároveň jsou omezované určitou poruchou, handicapem nebo nemocí různého stupně i intenzity. Výskyt těchto dětí mezi nadanými je odhadován mezi 5 až 10 % (nebo opačně 2 až 5 % nadaných mezi postiženými).

Stejně jako děti s kombinovaným vícenásobným postižením potřebují i tyto děti mnohem více pozornosti a speciální výchovně-vzdělávací přístupy než běžně nadané děti.

Jako „dvakrát výjimečné“ děti mohou být označováni například:

• nadaní s poruchami sluchu a zraku;
• nadaní s fyzickým handicapem;
• nadaní s mentální retardací;
• nadaní se specifickými poruchami učení;
• nadaní, u nichž je identifikována podvýkonnost;
• nadaní s ADD/ADHD;
• nadaní se sdruženými poruchami.

V našich podmínkách je na rozdíl od zahraničí tato problematika podceňována – pro skupinu „dvakrát výjimečných“ dětí neexistují žádné speciální programy. Východiskem pro jejich začlenění do vzdělávacího procesu je především jejich správná a včasná identifikace, která umožní volbu vhodných opatření pro zvládnutí školních povinností a ulehčení domácí přípravy takto znevýhodněných jedinců.

Tento proces je znesnadňován mnohými překážkami – specifickými projevy daného typu poruchy, nesprávným očekáváním, že budou tyto děti vykazovat stejné charakteristiky jako nadané děti, které nemají omezení apod.

V dalším textu se zaměříme na vybrané skupiny dvakrát výjimečných dětí – podvýkonné žáky, nadané s ADHD, nadaní žáci se specifickou poruchou učení.

4. Podvýkonnost (underachievement)

Může se zdát neslučitelné spojovat nadané děti a neúspěch či selhávání ve výkonu. Vždyť z definice nadaných lze usuzovat na dokonalé akademické výkony a významné intelektuální úspěchy.

B. Clarková definuje podvýkonné nadané žáky jako ty, kteří demonstrují výjimečný výkon v inteligenčních testech, ale jejichž školní prospěch zcela neodpovídá očekávanému výkonu vzhledem k jejich věku.

Podvýkonnost můžeme rozlišovat situační (objevuje se pouze občas) nebo chronickou (představuje trvale snížený výkon). Dále podle příčiny ji dělíme na primární (bez zjevné příčiny) a sekundární (vyskytuje se jako průvodní jev určitého handicapu).

Mezi typické projevy, které u nadaných žáků selhávajících ve výkonu popsal F. J. Mönks, patří například:

• slabá koncentrace;
• negativní hodnocení sebe sama ve škole;
• pomalé učební tempo ve srovnání se spolužáky;
• velká námaha při studiu písemné učební látky;
• negativní posuzování učitelů a školy;
• malá motivace;
• nespokojenost s vlastními studijními výsledky;
• mnoho mimoškolních aktivit na úkor domácí přípravy;
• vysoká očekávání spolužáků oproti skutečné schopnosti k výkonu;
• opakovaná tvrzení učitele, že výkony žáka leží pod jeho skutečnými možnostmi;
• nespokojenost rodičů s výsledky při studiu;
• strach ze zkoušení;
• nízká sebedůvěra;
• pocit nepřijetí spolužáky.

Na vzniku podvýkonnosti se může podílet několik aspektů:

• Rodina – prvotní příčiny tohoto syndromu jsou často spojovány s rodinným prostředím, ve kterém dítě vyrůstá. Mezi problematické faktory můžeme zařadit nejen nefunkční či neúplnou rodinu, ale i nevhodné výchovné taktiky rodičů (ochranitelský přístup, autoritativní nebo až příliš liberální výchova, kladení neadekvátně vysokých nebo naopak nízkých nároků na dítě).
• Škola – Další projevy syndromu mohou být způsobeny neadekvátním přístupem učitelů, kteří neznají problematiku nadaných.
• Aktuální stav dítěte – Každé dítě může procházet obdobím, které není příznivé, a objevuje se u něj snížená motivace k učení a plnění školních povinností. Může to souviset s oslabením, únavou či nemocí dítěte.

5. Specifické poruchy učení

Výskyt specifických poruch učení, projevujících se výraznou diskrepancí mezi učebním potenciálem a výkonem dítěte ve škole, u intelektově nadaných dětí je zdánlivým paradoxem. Specifické poruchy učení však nejsou poruchou intelektu, a proto se vyskytují i v této skupině dětí.

Mezi nejčastější poruchy můžeme řadit:

• dyslexii – poruchu čtení, která může postihovat základní znaky čtenářského výkonu (rychlost, správnost, techniku čtení i porozumění čtenému textu);
• dysgrafii – poruchu psaní, která postihuje grafickou stránku písemného projevu (osvojení tvarů písmen, úprava či čitelnost);
• dysortografii – specifickou poruchu pravopisu;
• dyskalkulii – poruchu matematických schopností, postihující operace s čísly, matematické představy, prostorové představy nebo geometrii;
• dyspraxii – způsobuje celkovou neobratnost jemné, někdy i hrubé motoriky.

Příčin vzniku může být více – dědičné předpoklady, nesprávný nitroděložní vývoj dítěte, porodní či poporodní komplikace, nepodnětné prostředí, ve kterém dítě vyrůstá atd.

Dítě, u něhož byla diagnostikována některá z uvedených specifických poruch učení, je na základě doporučení pedagogicko-psychologické poradny zařazeno jako integrovaný žák do školní péče. Toto dítě je zohledňováno v určitých situacích, které souvisejí s jejich poruchou, nebo při hodnocení. Další možností může být doporučení zařadit dítě do reedukačního programu, který je v dnešní době běžnou součástí výuky, popřípadě do speciální dyslektické třídy.

6. ADD/ADHD

V dnešní době se ve škole objevuje mnoho dětí, které mají jednu z hyperkinetických poruch – poruchu pozornosti (ADD – Attention Deficit Disorder) či poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou (ADHD – Attention Deficit Hyperactivity Disorder). Příčiny těchto poruch nejsou zcela jasné a nelze je zcela přesně určit. Předpokládá se však největší vliv dědičnosti a biologickým faktorům jako komplikace v průběhu těhotenství nebo při porodu, vliv drog a alkoholu v těhotenství, složení stravy či znečištěné životní prostředí atd.

Následující přehled, který uveřejnila Americká psychiatrická společnost, přibližuje typické projevy hyperaktivity, mezi které patří například:

• minimální pozornost a denní snění;
• zpochybňování pravidel a zvyků;
• neschopnost sedět v klidu, hraní si rukama i nohama;
• lehká vyrušitelnost;
• problémy při skupinových činnostech a hrách;
• vykřikování bez rozmyslu, nadměrné mluvení;
• problémy s vnímáním a sledováním, neudržitelná pozornost;
• nedokončení úkolů a přebíhání k dalším aktivitám;
• citlivost na kritiku;
• ztrácení věcí apod.

Diagnostika ADD/ADHD vychází z anamnézy i psychologického vyšetření dítěte. Jako vhodné opatření pro práci s těmito dětmi se doporučuje především adekvátní přístup rodiny i školy.

Pokud se budeme pokoušet eliminovat nežádoucí projevy ADD/ADHD ve škole, doporučuje se dodržovat některé následující strategie:

• laskavý, klidný přístup a trpělivost;
• posilování sebevědomí na základě oceňování projevené snahy nebo úspěchu;
• dostatek pohybu a spontánní hry – umožnění pohybových aktivit v průběhu výuky i v rámci dalších kroužků přináší dětem uvolnění;
• podpora a vedení při školní práci – je vhodná zejména v začátcích školní docházky;
• spolupráce s odborníky (psychologové, lékaři);
• úprava podmínek výuky – minimalizování vlivu negativních projevů dítěte na výsledky školní práce jeho i ostatních žáků;
• budování důvěry u dětí;
• pozitivní hodnocení a častá zpětná vazba posilují žádoucí chování dítěte.

« zpět